N-E-B-Ě-Ž-E-T je někdy to správné rozhodnutí
Jsou tři ráno a nemůžu spát. Za normálních okolností bych dnes v tuhle časnou hodinu vstávala. Přemýšlím nad tím, co jsem v posledních týdnech měla udělat jinak a proč mě lýtko zradilo. Je neděle 15. března 2015, den losangelského maratonu a já budu na startu chybět!
Je to k vzteku. Nejednou jsem trénovala ve sněhové bouři, v mrazech, kdy bylo až -23 stupňů C. Běhala jsem za větru o síle hurikánu. Donutila jsem se k běhu i v horkém počasí, při teplotách blížících se 35 stupňům C. Trénink jsem nevynechala ani po celodenní práci, v pozdních nočních hodinách, často hluboko po půlnoci. Běhala jsem dokonce před čtvrtou hodinou ranní. Ani antibiotika mě nedokázala zastavit. V uplynulých téměř pěti měsících jsem byla naprosto odhodlaná, plná povzbudivé motivace a z duše jsem se těšila, že poběžím jeden ze svých vysněných maratonů. Ten, který vás provází z vnitřního města k moři, od stadiónu Dodgers až k pláži, bedlivě střežené pověstnou pobřežní hlídkou. Ano, právě takový je, a měl být i pro mě, slavný losangelský maraton.
Srdce nadšeně tlouklo pro jednu věc, tělo však, očividně a zcela nekompromisně, bylo diametrálně odlišného názoru.
Zadní lýtkový sval byl natolik namožený, že jsem nemohla ani normálně chodit. Doktor kategoricky prohlásil, že pokud se na trasu nadcházejícího maratonu vydám, další si dlouho, dlouho nezaběhnu. Podle jeho slov tu bylo i reálné riziko, že bych do budoucna mohla mít s běháním trvalé a chronické potíže. Netuším přesně, co se s lýtkem stalo. Zřejmě došlo k jeho nadměrnému přetažení v důsledku opakovaných tréninků ve sněhu. Stav se postupně zhoršoval, až nakonec, dva dny před startem maratonu, nezdárné lýtko vyhlásilo generální stávku.
Mnohdy bohužel téměř vůbec nezáleží na tom, že niterně něco strašně moc chcete, že jste tvrdě trénovali, vše svému cíli podřídili a mnohé obětovali. Není ani podstatné, jak moc vám je líto, že svůj závod snů nepoběžíte. Pro optimální přípravu a správné načasování formy je totiž nesmírně důležité naučit se naslouchat řeči svého těla. Když z přemíry snahy na tuhle zásadu pozapomenete a narušíte křehkou hranici mezi optimálním tréninkem a přílišným zatížením organismu, tělo si své východisko vždycky najde, nezávisle na naší vůli. A dojde-li už k něčemu takovému, je třeba to brát jako upozornění či výstrahu a trochu polevit v nasazení. Zdraví máme opravdu pouze jediné. A co se týče lítosti ze zmařeného závodu? Je třeba se k tomu postavit tak, jak říká moje moudrá babička: “Člověk si popláče a musí jít dál.”
Noha už je téměř jako nová a já se cítím stoprocentně připravená a samozřejmě velice nedočkavá až s vámi, milé finalistky, poběžím blížící se pražský maraton! Pevně také věřím, že mi kondice dovolí, abych svůj běžecký rok zakončila v listopadu účastí v newyorském maratonu. do něhož jsem byla, po roce tvrdé dřiny, před pár týdny oficiálně přijata. Woohoo!!
Život nám často chystá nejrůznější překvapení. Pokud jsem se tentokrát opravdu něčemu přiučila, je to to, že lépe vnímám a registruji signály svého těla. Ono samo ve správnou chvíli ohlásí, co mu udělá dobře a co musí naopak jít stranou. Někdy je zkrátka tím správným rozhodnutím prostě n-e-b-ě-ž-e-t.
Happy running!!
Adela x
