Shoes: J.Crew
N-E-B-Ě-Ž-E-T je někdy to správné rozhodnutí
Jsou tři ráno a nemůžu spát. Za normálních okolností bych dnes v tuhle časnou hodinu vstávala. Přemýšlím nad tím, co jsem v posledních týdnech měla udělat jinak a proč mě lýtko zradilo. Je neděle 15. března 2015, den losangelského maratonu a já budu na startu chybět!
Je to k vzteku. Nejednou jsem trénovala ve sněhové bouři, v mrazech, kdy bylo až -23 stupňů C. Běhala jsem za větru o síle hurikánu. Donutila jsem se k běhu i v horkém počasí, při teplotách blížících se 35 stupňům C. Trénink jsem nevynechala ani po celodenní práci, v pozdních nočních hodinách, často hluboko po půlnoci. Běhala jsem dokonce před čtvrtou hodinou ranní. Ani antibiotika mě nedokázala zastavit. V uplynulých téměř pěti měsících jsem byla naprosto odhodlaná, plná povzbudivé motivace a z duše jsem se těšila, že poběžím jeden ze svých vysněných maratonů. Ten, který vás provází z vnitřního města k moři, od stadiónu Dodgers až k pláži, bedlivě střežené pověstnou pobřežní hlídkou. Ano, právě takový je, a měl být i pro mě, slavný losangelský maraton.
Srdce nadšeně tlouklo pro jednu věc, tělo však, očividně a zcela nekompromisně, bylo diametrálně odlišného názoru.
Zadní lýtkový sval byl natolik namožený, že jsem nemohla ani normálně chodit. Doktor kategoricky prohlásil, že pokud se na trasu nadcházejícího maratonu vydám, další si dlouho, dlouho nezaběhnu. Podle jeho slov tu bylo i reálné riziko, že bych do budoucna mohla mít s běháním trvalé a chronické potíže. Netuším přesně, co se s lýtkem stalo. Zřejmě došlo k jeho nadměrnému přetažení v důsledku opakovaných tréninků ve sněhu. Stav se postupně zhoršoval, až nakonec, dva dny před startem maratonu, nezdárné lýtko vyhlásilo generální stávku.
Nezáleží na tom, kolik měsíců již trénuji, ani na tom, jak intenzivně, či na tom, kolikrát jsem už třicetikilometrový běh absolvovala, vždycky mě naprosto vyřídí. Proto cokoli nad 30 km je pokořeno silou vůle a zdolat zbývajících 12 km, spoléhaje výlučně na tento atribut, je opravdu dřina.
Hyde Park, kde jsem minulou neděli trénovala, je sice nádherný park, není však tak velký, jak si lidé často myslí. Abych docílila zamýšlené vzdálenosti, musela jsem jej oběhnout pětkrát. Mnoho možností volby jsem neměla, protože v neděli bylo překrásně a park byl doslova zaplněn lidmi. Když totiž v Londýně neprší (což je skutečně zřídka), je každý, pokud mu to povinnosti dovolí, od rána do večera venku. I v mrazivém počasí stačí pár slunečních paprsků a Londýňan vám nadšeně řekne, jak je venku hezky a v restauraci se s chutí nechá posadit do zahrádky. Britský optimismus je v mnoha ohledech velice inspirativní. Moc ráda bych z něho čerpala více. V daných podmínkách se tedy má nedělní trasa skládala z pětkrát opakovaného, téhož okruhu (optimisticky řečeno!).
Běh jsem nakonec úspěšně dokončila, nicméně krizí bylo tentokrát více, než obvykle.
Po dosažení 21. km jsem si myslela, že to vzdám, na dvacátém třetím kilometru jsem ale už byla optimističtější (tři doušky iontového nápoje nepochybně vykonaly své). Ovšem na 25. km mě zasáhla nevídaná krize, přítomnost lidí kolem mě dráždila a doslova jsem se táhla, až jsem chvílemi měla pocit, že běžím pozpátku. Přibližně okolo 27. km obvykle chytím druhý dech, tentokrát se však očekávaný impuls jaksi nedostavil a závěrečné 3 kilometry jsem doslova vydřela silou vůle za nepříjemného doprovodu nastupující a sílící bolesti spodní části zad.
Při zpáteční cestě z Hyde Parku domů jsem byla odhodlána bojovat v autobusu o sedadlo. Naštěstí nebylo třeba – byl poloprázdný. Důkladná sprcha mě dostala z nejhoršího a po ní následující tři litry vody a banán mi zlepšily náladu. Víc jídla jsem ale do sebe nedostala. Dlouhé trasy jsou opravdu – masakr !!
A jak jdou dlouhé běhy vám, finalistky? Přeji vám upřímně, abyste netrpěly jako já! A pokud už taková situace nastane, vězte, že nejste samy, společně to zvládneme! Maraton je brnkačka!!
Happy running!!
Adela x
Ahoj milé finalistky, jak se máte?
Po dnešním tréninku jsem se krátce zamyslela nad tím, co jsem při minulém maratonu dělala nesprávně a co tentokrát hodlám změnit a v příštích týdnech před maratonem i během něj udělat jinak. Některé tipy vypadají jako samozřejmé, člověk však je mnohdy natolik pohlcen samotným tréninkem a uzavřen ve vlastní “bublině”, že i mně se stalo (a to jsem vystudovala školu zdravé výživy), že jsem některé zásadní věci zcela přehlédla anebo igonorovala důležité informace, které jsem přitom měla k dispozici, a také to, o co si tělo samo říkalo.
Zde je tedy několik tipů:
1- Elektrolyty
V průběhu minulého maratonu jsem nedoplňovala žádné elektrolyty. Domnívala jsem se totiž, že oranžové nápoje na stolech v občerstvovacích stanicích, jsou ovocné džusy, které by zatížily můj žaludek a proto jsem se jim vyhýbala. Vůbec nevim, proč mě to napadlo. Měla jsem zkrátka pocit, že nám serviruji ‘rychlý cukr’. Následkem toho jsem doběhla naprosto vyčerpaná.
Je proto nesmírně důležité doplňovat minerály nejen během tréninku, ale i v průběhu samotného závodu. Z těla se dostávají pocením mnohem rychleji, než bychom očekávali. Především nedostatek vápníku, sodíku a draslíku může vést k úplnému vyčerpání svalstva a následným svalovým křečem.
Tentokrát se proto budu soustředit na pravidelné doplňování elektrolytů, a to každých 5 až 10 kilometrů.
Currently I’m very much into this vibrant palm leaf print from the House of Hackney, one of my favourite shops in London. I’ve just bought a few yards of this fabric, so it’s time to get creative.
One of my most favorite girls, Sarah, is wearing Sunettes sunglasses.
Now when Sarah says round sunnies are the thing to be seen in, you listen!
Sunettes are 100% Italian, just like Sarah, though she has a serious Miami sexiness mixed in there now, and they’re a perfect combination of vintage and modern.
Sarah distributes them in shops throughout Miami and you can also check their website for styles and for more details. They’re available in Italy, USA, Europe and Japan.
Let’s protest the winter with some seriously good looking sunnies. Who’s in?
The Model’s Office… Dominica
I’m three days into my vacation in Dominica, an island called by many, ‘The Garden Island’. Others call it, ‘The Island of 365 Rivers’ or, ‘The Sisserou Parrot Island’.
I can see, and especially hear, the reasons for all these names, but for me, it’s mostly a long awaited rest, a vacation place. It’s also the place where we’ve defeated the highest peak in the Eastern Caribbean – the 4,747 ft. Morne Diablotin, one of the most challenging hikes I’ve ever done, and I’ve done some crazy, not always completely legal, peak climbs in my life! Mount Devil, definitely lived up to its name, with intense slippery rock climbing, knee deep mud and struggles through, under and over tunnels of tree roots and branches, often many feet above the ground.
We’ve even released a pack of teeny, tiny turtle hatchlings into to cold waters of the Atlantic Ocean and kissed them good luck on their way. We’ve swam in the most magical and freezing waterfalls and I’ve done a wonderful photo-shoot, that I completely styled and art directed myself for the very first time in my life.
This island is a magical place and I can’t wait to explore the remaining 363 waterfalls (well I’ll give it a try), meet Jaco & Sisserou parrots, row a boat with the locals on the Indian River, hike the jungles of the tropical rainforest with our massive ponchos, boil eggs for breakfast in the world’s second largest Boiling Lake and perhaps find another 50 shades of green. I’ll hope for the opportunity to chat more with the ‘Kalinago’ people, the indigenous Caribs, one of the only tribes still living in the Caribbean.
Four more days to go, which means, so much adventure ahead and so much more Rum to be drunk. Dominica hiking guide and scrapbook coming soon, sending sunshine your way!
A little sneak peak from my photo-shoot here in Dominica, that I styled myself. Jewelry is designed and made by me as is the linen skirt, which took me a couple of nights to sew before coming here.